Co znamená být člověkem?

Alexithymie a lidskost...

Christina's World (1948), artist: Andrew Wyeth, source: moma.org

Představte si, že se narodíte do světa, kterému nerozumíte. Nedokážete pochopit, proč se lidé kolem vás chovají tak nepředvídatelně. Musíte se naučit rozpoznávat emoce — ne na základě vlastních zkušeností nebo pocitů, ale čistě podle mimiky, gest a způsobu chování. A nejen to. A navíc — nejen emoci rozpoznat, ale také na ni správně zareagovat. Protože když ne… poznají to. Poznají, že jste jiní. A pak znovu spadnete do koloběhu, v němž nikdy nezapadnete, vždycky budete neuchopitelní, nepředvídatelní, nepochopení.

Celý život doufáte v zázrak — že jednoho dne se ve vás něco zlomí, a vy začnete chápat. Cítit. Možná byste z hloubi duše chtěli být normální. Jenže ani netušíte, co je to touha. Obklopuje vás jen tichá racionalita, která v některých situacích selhává. A právě takhle bych popsala příběh chlapce jménem Yunjae.

Kniha Almond vypráví o mladém chlapci, který se narodil s neurologickou poruchou zvanou alexithymie. Tato porucha mu brání prožívat a rozpoznávat emoce.

Autorka zkrze jeho osud ukazuje, jak složité je zapadnout do společnosti, když nerozumíte základním pravidlům lidského chování. V knize se odehrává řada tragických událostí — a my je poprvé sledujeme bez emocionálního filtru, čistě skrze racionální perspektivu. Zdánlivě nemožné? A přesto se to autorce daří mistrně. Vzniká tak jedinečné dílo, které vás dokáže zmrazit, rozplakat i rozesmát.

Sohn Won-Pyung píše jednoduše, ale právě tento strohý styl dodává textu neuvěřitelnou sílu. Každé slovo nese tichý náboj, který se vám zabodává do srdce. Styl dokonale odpovídá Yunjaeově neschopnosti cokoli prožívat — jeho vnitřní monology jsou logické, přehledné, nezahlcené metaforami. Autorka se nebojí používat úderné, stručné věty a popisy, které působí až mrazivě střízlivě. Obzvlášť ve chvílích, kdy by většina autorů hrála na city. Často jsem se přistihla, jak si říkám: “Co to sakra právě čtu?”

A přesto — v té jednoduchosti nacházíte hloubku. Postupně si začínáte všímat posunu. Yunjae pomalu dospívá. A s tím, jak se mění on, začíná se měnit i jeho schopnost vnímat. Emoční neschopnost se nevytratí, ale začne dostávat jinou podobu. Lidskou.

“I had discovered that if I kept quiet when I was expected to get angry, it made me look patient. If I kept silent when I was supposed to laugh, it made me look more serious. And if I kept silent when I was expected to cry, it made me look strong.”
- Sohn Won-Pyung, Almond

Co vlastně alexithymie je? Jak už jsem výše zmínila, jedná se o neurologickou a psychologickou poruchu, která se projevuje neschopností rozpoznávat, popisovat a zpracovávat vlastní emoce. Člověk s alexithymií často neví, co cítí — nebo dokonce, jestli vůbec něco cítí. Neznamená to, že by emoce neprožíval. Znamená to, že k nim nemá přímý přístup. Nedokáže je správně pochopit, uchopit, pojmenovat. A protože se v sobě nevyzná, spoléhá na logiku. Jenže spoléhat se na logiku v mezilidských vztazích se nevyplácí. Zvlášť když nemůžete důvěřovat vlastní emoční odezvě, o to více je složité porozumět druhým.

Lidé s alexithymií často působí chladně, odtažitě. Ale to neznamená, že takoví opravdu jsou. Dokážou být empatičtí, a jsou schopni lásky.

Jen to dělají jinak — pomaleji, opatrněji, racionálněji.

Představte si, že špatně zaslechnete otázku, na kterou musíte odpovědět. A bojíte se zeptat znovu. Začnete v duchu horečně analyzovat, co vlastně ten druhý chtěl. A ten pocit — to nepříjemno, ta úzkost z neznáma — je to, co lidé s alexithymií prožívají denně. Ne v jazyce. Ale v emocích.

Při špatné odpovědi se lidé zatváří podivně. Okamžikem se jim mění názor na vás samotné. A někdy vás přímo konfrontují. Nebo vás v tichosti začnou soudit, podle jejich neopětovaných emocích.

A když se náhodou trefíte? Je to malé vítězství. Na malou chvíli si myslíte, že jste to ustáli. A pak přijde další zkouška. A další. A další...

Neustálý boj, nikdy nekončící stres z nepřijetí. A stále dokola vysvětlujete, proč jste takoví, jací jste.

V každé interakci se střídá zmatenost, nepochopení, přijetí, někdy lítost. A když najdete porozumění, vydechnete si úlevou — alespoň před tebou na chvíli nemusím předstírat, že jsem někdo jiný.

A tak si kladu otázku: Kdo to má těžší? Ti, kteří cítí až příliš a musí své emoce držet na uzdě? Nebo ti, kteří netuší, co vlastně cítí, a musí věčně hádat a doufat, že zareagují správně?

“It´s not always great when you understand emotions that you were once unware of. Emotions are tricky business. You´ll suddenly see the world in a completely new light. Every little thing around you might feel like sharp weapons. A subtle expression or a few words could sting you. Think of rock on the street. It doesn´t feel anything, and it never gets hurt either. A rock has no idea when people are kicking it. But imagine if it felt how many times it got kicked, stomped on, rolled, and worn down every day, how would it cope? “

- Sohn Won-Pyung, Almond

Yunjae je „abnormální“ chlapec, který chce jediné — zapadnout. Chce žít sen své matky: být normální. Vypadat jako ostatní, reagovat jako ostatní, předstírat, že cítí to, co ostatní. Ale všechno se změní v okamžiku, kdy mu do života vstoupí chlapec jménem Gon.

Gon a Yunjae jsou protipóly. Jeden necítí téměř nic. Druhý cítí až příliš. Jejich vztah začíná jako střet — syrový, nepochopený, napjatý. Gon nedokáže uvěřit, že Yunjae skutečně necítí to, co „běžný“ člověk. A právě tahle odlišnost ho fascinuje. Rozčiluje. Přitahuje.

Z toho, co vypadá jako nepřátelství, postupně vyrůstá něco hlubšího. Dva chlapci, kteří se zpočátku považovali za protivníky, si začnou navzájem rozumět způsobem, který nelze vysvětlit. Stávají se přáteli. Spřízněnými dušemi. Zrcadly jednoho druhého — přestože se v nich zprvu neviděli.

A pak přichází Dora. Svérazná, silná holka, která v něm probudí něco, co Gon už započal. Zvědavost. Touhu. A možná i první náznaky citového pouta.

Kolikrát jsme se přinutili být “normální” kvůli někomu jinému? A kolik z nás tím ztratilo to nejdůležitější — právo být tím, kým skutečně jsme?

Otázkou zůstává, zda si to tyhle ztracené duše někdy uvědomí… nebo stále bloudí světem a snaží se zapadnout.

“Suddenly a small ember was rekindled in my heart. I wanted to read between the lines. I wanted to be someone who truly understood the meaning of an author´s words. I wanted to know more people, to be able to engage in deep conversations, and to learn what it was to be human.”

- Sohn Won-Pyung, Almond

Tahle kniha mě naprosto fascinovala. Nejenže jsem neustále analyzovala autorčin styl psaní, ale ty prožitky Yunjaeho? Jeho život, zachycený tak čistě, jasně — a přitom tak nádherně lidsky? Otevřela jsem ji ve správnou chvíli bez očekávání. A najednou jsem byla vtažená do zdánlivě jednoduchého příběhu, zabaleného do takové hloubky, že když dočtete poslední řádky, máte chuť skočit zpět, obejmout Yunjaeho a říct mu: „Teď už fakt všechno bude v pořádku.“ A že s ním chcete být kamarádi.

Jak může být někdo, kdo nedokáže tolik cítit, víc lidský než většina společnosti?

Yunjae je tím, co se někdy odehrává v nitru každého z nás – věčný souboj rozumu a srdce. Když jsme přetížení emocemi, nevyznáme se v nich. A do toho na nás doléhají racionální myšlenky, kým bychom měli být.

Tohle je kniha o tom, jaké to je být člověkem. Jaké to je být ten na okraji společnosti. Ten, kdo všechno vidí, ale málokdy zasáhne. Protože si nevěří, že by mohl být výjimečný. Jak strašně moc se mýlí.

Ano, jsou mezi námi ti, kteří cítí méně… nebo vůbec ne. Ale máme právo je kvůli tomu označovat za „jiné“? Není právě tahle vnitřní různorodost tím, co nás činí lidmi?

A jaký je vlastně rozdíl mezi těmi, kdo nedokážou cítit… a těmi, kdo dobrovolně přestali?

Možná lidskost nespočívá v tom, co cítíme.

Možná je v tom, že se nepřestáváme snažit chápat – sebe navzájem, i svět.

Pokud hledáte příběh, který vás donutí zpochybnit, co znamená být člověkem, tahle kniha je pro vás. Pohladí vás. Rozloží vás. A nakonec vás vyplivne s existenciálními otázkami o sobě, o společnosti… a o všem, nad čím jste zatím nepolemizovali.

Pokud vás tenhle příběh oslovil, třeba osloví i někoho dalšího. Někdy je právě to nejvíc, co pro příběh můžeme udělat.