Jak přežít, když myslíš jako ekolog, ale žiješ mezi lidmi?
Ekosystém chaosu: Nalévám víno přesně na mililitry a pozoruju lidi jako nový živočišný druh.
Mám za sebou devět let studia ekologie. A kromě netradičního rozhledu a specifického stylu učení jsem si z toho odnesla i jednu věc navíc: mírnou, ale trvalou mentální deformaci.
Když vám v hlavě neustále koluje základní definice ekologie, je těžké si ji nezačít promítat do každodenní reality.
“Ekologie je věda, která zkoumá vztahy mezi organismy a jejich prostředím, a také vztahy mezi jednotlivými organismy navzájem. Zaměřuje se na strukturu, funkci a dynamiku ekosystémů, interakce mezi druhy, tok energie a koloběh látek v přírodních systémech.” (BEGON, TOWNSEND a HARPER, 2006)
Soukromý průvodce o kterého ses neprosil:
Je opravdu náročné jít jen tak na procházku a nefotit každou rostlinu nebo živočicha, kterého potkáte. A věřte mi — je to obzvlášť psychicky náročné pro ostatní, když celou cestu vedete monolog o tom, jak tahle louka je nitrofilní, protože se na ní vyskytují určité druhy rostlin, zatímco tamhle už můžeme pozorovat typickou smrkovou monokulturu, kde diverzita značně klesá.
Náhodní kolemjdoucí vidí poblázněnou ženu s nepřetržitým výkladem. Moji příbuzní už jen tiše kývají — neslyší to poprvé.
Kromě mé sestry — ta je stejný blázen jako já, a tak se z jednoho monologu stává vášnivá debata nad obřím mraveništěm nebo pomalu se rozkládající větvičkou obrostlou houbami.
Kuchyň se stává laboratoří, ať chceš nebo ne:
Po tolika letech v laboratoři mi opravdu nedělá problém nalít do skleniček přesné množství vína. Chcete deci? Dvě? Není problém.
U vaření se tahle schopnost hodí nejvíc — nemusíte ztrácet čas s odměrkou. Prostě víte. Nové recepty mi většinou vycházejí výborně, protože když se držíte postupu, není co zkazit. Důležitá je příprava — a v tom vás laboratoře vyškolí velmi efektivně.
A když vám něco chybí? Tak improvizace to jistí. (Mimochodem, právě tehdy vzniká potenciál vymyslet úplně nový recept, který pak vaříte do konce života.)
Někdy se to ale zvrtne — obzvlášť na jaře, kdy netrpělivě čekám na přesazování své zelené džungle. To se pak záhadně ztrácejí skleničky. Protože… v čem asi budeme pěstovat řízky rostlinek?
Kuchyňský stůl se stává hlavním místem činu, kde s veškerou péčí a láskou každou rostlinku přesadím. Také s monologem. Jak jinak.
Na každou hádku mám připravený spis referencí o tom, jak moc se mýlíš…
Každý, kdo někdy sepisoval svou závěrečnou práci a přišel k části diskuze, ví, o čem mluvím. Tohle je přesně ten prostor, kde máte možnost všechno zhodnotit — nejen sebe, ale i ostatní, kdo na podobném tématu pracovali. A při obhajobě? Tam musíte mít nabitý revolver. S podstatnými fakty a argumenty. Proč jste to udělali. Jak jste to udělali. A čeho jste tím chtěli docílit.
No a teď si takového člověka představte v partnerské hádce. Nejenže se snažím zachovat racionální rovinu — což partnera, který je právě značně rozčílený z mých logických rozhodnutí, nijak neuklidní. Spíš naopak.
A pak to přijde: začnu argumentovat, jako kdybych obhajovala svou diplomku. Racionálně vysvětluju, jak jsem k danému rozhodnutí došla, a podkládám to dalšími fakty.
Ne. Nepomáhá to. Nakonec ztrácím trpělivost i já.
Zde obvykle partner podotkne, jestli to bude mít vůbec nějakou pointu. A v tu chvíli mi v hlavě naskočí další analýzy, další fakta. Je to jako mávnout červeným hadrem před býkem. Okamžitě se mi vybaví ten moment z ústní zkoušky na vysoké — zapomenete všechny vědomosti, vaříte z vody, protože profesor zvedl obočí.
Řekla jsem něco špatně? Možná. Nevím.
Radši tam přihodím ještě pár faktů, ať je jistota, že to zvládnu aspoň s odřenýma ušima. I když se na to vůbec neptal.
Naštěstí ty hádky u nás nejsou časté. A když přijdou, většinou končí brekem na obou stranách. Pak přicházejí omluvy — z obou stran. A následná diskuze a analýza na téma: co nás to vlastně vedlo k hádce?
Spoiler: většinou jsme byli oba hladoví a náladoví.
Takový normální život dvou introvertů, kteří nesnáší konflikty.
Dovolená se zásadně plánuje v excelových tabuklách…
Ano — opravdu to čtete správně.
Jsem naprosto schopná naplánovat celou dovolenou do excelové tabulky. S přesným odchodem z domu, čůr pauzami, obědem a místem, kde je nejbližší zastávka od letiště. Spočítám, kolik nás bude stát každá jízdenka, co navštívíme v který den, a jaký bude rozpočet na stravu a ubytování.
V posledním roce jsem to vyšperkovala i pomocí Google Maps — na každý den sestavím trasu, kudy půjdeme, tak aby jednotlivá místa, která chceme navštívit, na sebe hezky navazovala. Abychom se zbytečně nevraceli. (Úspora času — a to se přece vyplatí, Horste!)
Paradoxem je, že mě to přestane bavit zhruba druhý den. Začne vládnout anarchie. Protože i kdybych chtěla dodržet plán, můj velmi laskavý a po většinu času racionální přítel se na dovolené změní v absolutního flegmatika. A tudíž mi nezbývá než přejít na plán B, lehce zvolnit… a doufat, že alespoň on má lepší orientační smysl než já.
Proto ta důkladná příprava. Když město znáte přes Google Maps, už se tak snadno neztratíte. Že?
Spoiler: Tahle teorie se mi zatím nepodařila úspěšně obhájit. Lidský faktor má příliš vysoké procento chybovosti. Ale neztrácím naději.
Tenhle rok se nám to jistě povede…
Úklid jako selekční tlak
Mám dvě polohy. Jsem buď chronický skladník, který musí všechno někde uchovat — protože co kdyby se to někdy hodilo.
Spoiler: Po většinu času se to nehodí. Ale když se rozhodnete, že to vyhodíte — a opravdu to vyhodíte — najednou to samozřejmě potřebujete.
A pak je tu druhá poloha: radikální aktivista. Jednou za čas mě popadne amok a všechno, co už nejeví funkci — ať už primární, nebo sekundární — prostě letí z bytu pryč. (Zajisté pěkně roztříděno: plasty, sklo, papír, elektroodpad...)
Bytem se pak prožene vychřice a nezůstane po ní nic. Ať žije sukcese. Ať se naplno projeví klimaxové stádium. Ať zase mám nad čím spekulovat.
Small talk jako invazní druh…
A neříkejte, že ne. Začne to nenápadně — cizí lidé, trapné ticho. Pocit, že něco musíte říct, ale nevíte co. Protože očividně toho člověka vůbec neznáte. A už od vedlejšího stolu slyšíte ty první rozpačité věty.
Ano. Už je to tady. A za chvíli to dorazí i k vám.
Invazivní druh bez přirozeného nepřítele, který dočasně paralyzuje hlubší myšlenky.
A než se nadějete, máte tu smršť otázek, na které by lépe odpovídala i AI: Jaké je to dnes krásné/škaredé počasí? Co jste dělali o víkendu? Jak se vám líbí dnešní večírek? A co budete dělat o svátcích?
Je to komunikační výplň bez ekologické funkce — nijak neobohacuje, není konkurenční. Prostě nějak existuje. A spotřebovává moje zásoby energie na socializaci.
A víte, co je nejhorší? Léta odzkoušená teorie, na které by se dal postavit i vědecký článek: Small talk napáchá největší škody právě tehdy, když si ho nikdo ani nevšimne.
Ale poradím vám jednu vychytávku: small talk můžete přetvořit v naprosto legitimní konverzaci pomocí analýzy jeho chování z hlediska příčiny, vývoje, funkce a evoluce, (TINBERGEN, 1963).
Nemáte zač.
Lidé se chovají jako zvířata. A můžete tvrdit, co chcete – mě o opaku nepřesvědčíte.
Lidé se chovají jako zvířata. A můžete tvrdit, co chcete — mě o opaku nepřesvědčíte.
Už dávno jsem přestala sledovat lidi jako lidi.
Pozoruju je jako druhy. Subjekty. Vzorky. Je to fascinující mozaika absurdit.
Ne, vážně. To, že jsme lidé, ještě neznamená, že nemáme tendenci chovat se jako zvířata.
Když za sebou máte léta studia strategií přežití, interakcí a hierarchií, je těžké si to nezačít promítat i do lidského chování. Protože buďme upřímní — naše společnost prostě funguje na hierarchii. Patříme mezi společenská zvířata. A je jasné, že ty nejpřirozenější instinkty naleznete i v tramvaji, ve frontě u pokladny nebo na koupališti.
Doslova jako byste byl David Attenborough v divočině — jen místo džungle se stačí projít po městě a zažíváte dokumentární cyklus na vlastní kůži.
Trochu znepokojivé? Ne. Jen fascinující.
Protože pod tou maskou intelektu a schopnosti přemýšlet jsou pořád ty instinkty,
kvůli kterým jsme se stali tím, kým jsme dnes.
Je to krásný ekosystém. Často drsný. A těžko si odvyknete přemýšlet v širším kontextu,
když vám k tomu jednou dali klíč.
Možná je to deformace. Možná jen můj způsob, jak přežít vlastní věčně analyzující hlavu. Dát světu jiný řád, než na který jsou ostatní zvyklí. Obzvláštnit tu šedou zónu každodenního života.
Očividně jsem se tehdy, v patnácti, vydala správnou cestou. Byla to fascinující volba: ekolog, nebo kuchařka.
Neptejte se mě, co se mi tehdy honilo hlavou. Byla jsem pod vlivem hormonálních změn. Ale i tenkrát jsem ten život brala podobně jako dnes — je to trochu o náhodě, trochu o šíleném nápadu a odvaze udělat ten první krok.
Reference:
BEGON, M., TOWNSEND, C. R. a HARPER, J. L. Ekologie: jedinci, populace a společenstva. Překlad Eva Hanzalová. 1. vyd. Praha: Academia, 2006. 759 s. ISBN 80-200-1395-1.
TINBERGEN, N. (1963). On aims and methods of ethology. Zeitschrift für Tierpsychologie, 20(4), 410–433.