Když se svět na chvíli zastaví
O světě, který neexistuje, a životě, který se odmítá zastavit.
Co kdybychom měli možnost na chvíli zastavit čas? Jen tak stopnout ten nekonečný kolotoč povinností, stresu… a lidskosti.
Na okamžik se ocitnout v tichu — v jediné sekundě, která by mohla trvat celé hodiny. Bez strachu, že zatímco tiše přemýšlíme, život nám protéká mezi prsty.
Procházet se ztichlým městem. Pozorovat zamrzlé momenty v čase – tak jako ještě nikdo přede mnou. A možná už nikdy nikdo po mně.
Abych si to mohla opravdu užít, musela bych se nejdřív zbavit toho nepříjemného pocitu. Toho tichého přesvědčení, že jsem se neocitla v hororové sci-fi povídce.
A pak… bych si oddychla. Ocitla bych se ve světě, kde mě nikdo nesleduje. Kde může moje já konečně dýchat. Bez výčitek. A bez morálního kodexu.
Možná by mě lákalo udělat pár drobných kanadských žertíků. Svázat tkaničky, vyměnit mobily za knihy, nebo jen posunout věci tak nápadně, že by se po „odpauznutí“ světa lidé museli zastavit.
Aby je to přimělo přemýšlet o tom, co se právě stalo. Chtěla bych z dálky pozorovat jejich zmatené výrazy, jak se snaží zracionalizovat nevysvětlitelné. Možná by na chvíli začali vnímat svět okolo sebe. Možná by na okamžik vystoupili ze své pohodlné bubliny reality, kterou se obklopují.
Říkám si – možná by ta cena za zastavený čas opravdu stála za to.
Ale co bychom byli ochotni obětovat pro tuhle moc? Abychom umlčeli svět, čas, povinnosti, zvuky… i očekávání?
Je to slabost? Touha utéct?
Nebo nutnost – jediná šance, jak najít sami sebe?
A co když by ji získal někdo, kdo by ji nechtěl ctít, ale ohýbat? Ticho je mocné. Myšlenky o moci svádí. Kdo pak určí, co je správné? Když jsi tu jen ty…
První momenty by jistě byly opojné. Nesly by se na vlně silných emocí.
Ale jak dlouho bychom v tom vydrželi? Není nesmrtelnost jen jiným jménem pro stagnaci?
Prožívat… ale nikam se neposunout?
Možná to není touha po pauze. Možná je to jen touha po svobodě. Nebo… se to přetváří do zpomalené smrti.
Protože čím se stáváš, když jsi v čase jen zaseklá sekunda? A můžeš najít smysl v nekonečné nehybnosti?
My, lidé, známe jinou realitu – tu, kde čas je smyslem života. Kde pohyb vpřed znamená vědomé bytí.
A tak možná svět vůbec nemusí přestat běžet. Možná se jen musíme naučit dýchat i uprostřed chaosu. Možná tahle pauza nikdy nebyla o světě. Šlo jen o jedno: dát si svolení. Být.
Je v pořádku chtít utéct. Ale je důležité vědět, kdy se vrátit.
Do světa, kde čas stále běží. A kde je to tak v pořádku.