Život na druhé straně závorky
Co kdyby se svět psal malým písmem?
Naše osobnost se skládá z víc vrstev, než si uvědomujeme. Postupně je odkrýváme – nejdřív ty, které křičí o pozornost, potom ty, co skutečně říkáme… a nakonec ty, které si jen myslíme. A ty, které si zatajíme i sami sobě.
A mezi ten chaos se občas vloží nějaká závorka – jako poznámka na okraj, pokus o vysvětlení toho, co doopravdy jsme. Pro ty, kdo rozumí. A pro ty, kteří hledají jasnou, rychlou odpověď. (Ta nikdy nepřijde, ale dobře, že hledají.)
Často v nich zahlazujeme stopy po kruté pravdě – podkládáme je sarkastickými poznámkami, které mají působit, že jsme „nad věcí“. (Znám ten trik. Funguje. Téměř dokonale.)
Masírujeme chaos, který není vždy upřímný. Ani spravedlivý. Ale je náš.
Ale co kdybychom jednou dali přednost závorkám? Co kdyby dostaly právo říkat věci nahlas? Co kdyby si jednou řekly dost? Vyhlásily stávku?
(Už dost! Nejsme poznámky pod čarou. Nejsme tvůj úklidový štáb. Zvládni ten zmatek sama. My už mlčet nebudeme.)
Naše osobnost se skládá z víc vrstev, než si uvědomujeme… (To chceš jít přednášet? Možná přidej i citaci z odborné publikace, ať z tebe máme úplnou intelektuální lednici.)
Kdybych si dovolila říkat věci bez přikrášlení – budu v očích druhých stejná?
Nebo odsouzená? Spokojená? (No… umíš bodnout ještě hlouběji, ale jak myslíš.)
Fajn…
Schovávám se za poetiku a sarkasmus. Říkám tomu vrstvy osobnosti, protože to zní vystiženě. Ale i když o sobě ráda tvrdím, jak moc jsem upřímná a otevřená — pořád si lidi držím od těla. Nejsem tak silná, jak působím.
Schovávám se za nedokončené věty. Za ticho mezi řádky. Za emocemi nabité odstavce, ve kterých se dá velmi snadno odvést pozornost.
A taky miluju metafory.
Schovávat se za své vrstvy není slabost. Je to pozvolný vývoj autora, který se snaží zjistit, jak hluboko se dokáže ponořit do vlastního nitra.
(Já říkala, že to umíš lépe.)
Znovu se vrátím k tématu dětství. Protože tam to všechno začíná… opět.
Tam nám rodiče s nesouhlasným výrazem říkají: „Tohle neříkej. To se nehodí. To není slušné.“
V raném věku jsme sice naivní, ale až nebezpečně upřímní. A právě proto to tolik bolí, když k tobě někdo zvedne oči plné údivu a začne tě učit, co se smí říkat nahlas. Jednu „banální“ pravdu za druhou. (Dobře dobře, zlí rodiče, že tě seřvali, když jsi řekla, že ta paní má moc vrásčitou tvář… Mluv věcně – neodbíhej.)
Pomalu odkoukáváme, to co se sluší a patří. Tak, abychom zůstali nepozorování v davu, protože vybočovat se někdy nevyplácí. Přináší to víc starostí, vyžaduje to víc odvahy, a pak začneš zpochybňovat, jestli jsi to ještě ty, nebo jen jiná síla, která tě nutí být někým jiným. Není lepší mlčet? Není potřeba nutně sklonit hlavu, jen využít moc ticha. Úsměv s decentním mlčením. (Jako vážně? Mlčet s decentním úsměvem? A to dokážeš aplikovat i na tyranii? Asi ne, co…)
Víš, někdy je potřeba se naučit vycházet s lidmi. Ne každý střed musí být boj…
(Fakt mě právě obvinilas z ignorace? Miluju, když se hádám sama se sebou.)
Jen podotýkám, že ani já, ani ty nejsme vševědoucí…
(—)
Léčba tichem. Jak originální…
Nejdřív jen lehce – zasmějeme se, i když to nebaví. Poděkujeme, i když jsme to nechtěli. Přikývneme, i když máme uvnitř revoluci.
A pak to začne být návykové. To mlčení. To vynechávání sebe ve prospěch klidu.
To vkládání vlastní pravdy do závorek, které si už ani nečteme nahlas.
Protože je jednodušší být čitelný pro ostatní než pro sebe. A protože nám někdy připadá, že ticho je bezpečnější než pravda.
A tak se naučíme mistrovsky balit své pocity. Dáme jim hezké věty. Poetické obaly.
Připíšeme „ne, dělám si srandu“, když jsme právě řekli něco, co bolelo. A postupně se z našich závorek stává místo, kde jsme nejvíc my, ale taky místo, kde nás nikdo nečte.
(Někdy se léčba tichem očividně vyplácí…)
Stejně jsem věděla, že dlouho nevydržíš mlčet. Jak ironické. Urazím ego své závorky…
(Ha! To tak. Byla to dobře využitá manipulace.)
Říkej si tomu jak chceš. Obě dvě známe pravdu.
S přibývajícími roky se opět pomalu začneme vracet do dětských kolejí. Začneme chápat, že život není o krásných větách, ale o prožitku. O přátelích. O lásce. A tam ty krásné věty nezabírají. Plochost ti nezajistí, že budeš milovaný. Nezajistí ti štěstí. Ani porozumění.
Možná nejsme křičící věty. Ale i šeptané poznámky se dají číst mezi řádky.
(Vážně ten poslední odstavec musíš zhodit takovou „hlubokomyslnou větou“? … Na tom musíme ještě zapracovat.)
Možná to ani nebyla esej. Možná to byl nepovedený pokus o introspekci maskovaný jako struktura. Možná ten hlas nebyl v mé hlavě. Možná byl pod mou kůží. Škrábal. Čmáral. Křičel malými písmeny.
(Výborně. A teď to končíme poetickým nesmyslem. Gratuluju. Stala ses vlastní metaforou.)